|
|
Farmakologie je vědní obor zabývající se účinky látek (farmak) na živé organizmy a jejich osudem v organizmu. Farmaky zde rozumíme nejen látky, které se dají využít při terapii, prevenci nebo diagnóze nemocí ( léčiva), ale i látky, které určitým způsobem ovlivňují činnost organizmu a mohou sloužit např. jako nástroje při poznávání funkce organizmu, poznávání mechanizmu otrav a jejich léčby, apod.
Hlavním cílem farmakologie je získat poznatky, které by zvyšovaly účinnost, bezpečnost a racionálnost používání léčiv a objev nových léčiv. Specifitou farmakologie je např. poznávání mechanizmu působení farmak (jakým způsobem působí v organizmu), zjišťování osudu farmak v těle (jejich vstřebávání, distribuce, přeměny, eliminace), hledání nových farmak (farmakologové jsou lovci farmak). Farmakologie zkoumá farmaka nejdříve preklinicky, např. na zvířatech (experimentální farmakologie), později u člověka (klinická farmakologie). Studiem toxických účinků farmak se zabývá toxikologie.
Farmakologie by neměla být zaměňována s farmacií (lékárnictvím), která zahrnuje i výrobu, kontrolu, distribuci, skladování, přípravu a výdej léčiv.
Farmakologie má velký význam nejen medicinský, ale i ekonomický. Objevy desítek nových léčiv a prohlubování poznatků o působení farmak umožnily velké pokroky v lékařství. V České republice se ročně utratí za léčiva asi 35 miliard Kč. Farmaceutický průmysl je velmi závislý na rozvoji farmakologie.
Rozhovor s prof.MUDr. M. Kršiakem, DrSc., přednostou Ústavu farmakologie 3. lékařské fakulty UK v Praze, pro Vita Nostra Revue 4/2000
V rozhovoru o Farmakologických dnech pro VNR 3/2000 jste sice vyslovil potěšení, že se na této konferenci objevili mladí nadějní farmakologové, ale také jste si postěžoval, že ve vašem oboru chybí střední generace. Proč by se ale měli absolventi medicíny zaměřit právě na farmakologii?
Chtěl bych zdůraznit, že farmakologie je obor, kde se mohou absolventi lékařských fakult velice dobře uplatnit. Mají dobré perspektivy. Zatímco internistů jsou spousty, farmakologů je málo; potřebují je nejen univerzitní farmakologické ústavy, ale i farmaceutické firmy a další zaměstnavatelé. Farmakologie se může dělat z hlediska teoretického i klinického, a ten, kdo je založen víc obchodně a společensky, může pracovat pro firmy. Jsou tady velké možnosti, ale studenty lékařských fakult chápu: když jsem se hlásil na lékařskou fakultu, také jsem o farmakologii neuvažoval, ale chtěl jsem dělat lékaře. Pak jsem poznal, že to je obor velice zajímavý, který vlastně může poskytnout uplatnění každému, ať už je nadán pro vědu nebo pro lékařskou praxi. Farmakologů je tady málo, naše desetimilionová země by jich potřebovala víc.
Potřebujeme je vůbec, když je tolik zahraničních institucí a firem, zaměřených na výzkum léků; můžeme se v tomto směru nějak prosadit?
Myslím, že prosadit bychom se určitě mohli. Když vezmete malé země jako např. Belgii, Holandsko, Dánsko, které mají vysoce úspěšné farmaceutické firmy a řadu vlastních originálních léčiv, pak myslím, že nejsme o nic menší a o nic hloupější. V Praze byl v padesátých a šedesátých letech vybudován odborně velmi kvalitní Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii, kde byla objevena řada léčiv, která se uplatnila v praxi, některá z nich i v zahraničí. Bylo to např. antidepresivum dosulepin (Prothiaden), které se u nás stále běžně používá a je již řadu let na trhu i ve Velké Británii. Dále to bylo např. betalytikum metipranolol (Trimepranol), které u nás umožnilo uplatnit tuto významnou skupinu kardiovaskulárních léčiv v praxi již začátkem sedmdesátých let. To bylo možné díky kvalitním týmům farmakologů, chemiků a dalších odborníků, a také díky osobnostem, které to vedly, např. za Trimepranol, vděčíme hlavně doc. Trčkovi a za Prothiaden dr. Protivovi. Bohužel Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii byl nedávno zrušen. Skutečnost, že teď tady nic takového nemáme, že u nás převládly farmaceutické firmy, které tady jenom prodávají, a že naši lidé jsou jenom prodejci nebo spotřebitelé, ale nejsou tvůrci, nás dostává do oblasti, kam bychom patřit nemuseli. Doufám, že to tady v budoucnu takové nebude, aby u nás byli jenom prodejci léků a jejich spotřebitelé. Věřím, že tady jednou budou i vlastní tvůrci, ale to je ještě na dlouhý vývoj a závisí to hlavně na firmách, do jaké míry budou ochotny do toho u nás investovat. Je mi smutno, když vidím, že v posledních deseti letech značná část firem na vývoji nepracuje.
Je to také otázka peněz - asi naše farmakologie není u nás podporována dotována.
Už před čtyřiceti lety byli ekonomové, kteří tvrdili, že Československo, by se mělo specializovat na výrobky, které vyžadují hodně kvalitní práce a umu, ale zato vyžadují minimální investice do energie a materiálu. Jako jeden z těchto oborů byla tehdy vytipována farmacie - jenže to převálcoval těžký průmysl, protože jsme asi země, která má mít doly, hutě, těžké strojírenství - a vyvážet energii. K rozvoji farmakologie pak došlo spíše v Maďarsku, ale u nás tato myšlenka nezískala podporu. Po nedávno zlikvidovaném Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii nám tady ještě zbyly univerzitní farmakologické ústavy a něco také na akademii věd. Farmakologů ve věku mezi 40-55 lety máme teď v ČR jen několik (doslova by je na prstech spočítal). Laik si možná řekne. "A co má být? Co je to ta farmakologie a k čemu vlastně je?"
Co je farmakologie a k čemu je?
To je důležitá otázka, protože to nebývá jasné ani mnohým našim lékařům, natož laikům.
Farmakologie se zabývá zkoumáním účinků látek (farmak) na živé organizmy a jejich osudem v organizmu. Hlavním cílem farmakologie je získat poznatky, které by zvyšovaly účinnost, bezpečnost a racionálnost používání léčiv a objev nových léčiv. Specifitou farmakologie je např. poznávání mechanizmu působení farmak (jakým způsobem působí v organizmu), zjišťování osudu farmak v těle (jejich vstřebávání, distribuce, přeměny, eliminace), hledání nových farmak (farmakologové jsou lovci farmak).
Farmakologie by neměla být zaměňována s farmacií (lékárnictvím), která zahrnuje výrobu, kontrolu, distribuci, skladování, přípravu a výdej léčiv. Farmakologové se zajímají nejen o léčiva, ale i o látky, které určitým způsobem ovlivňují činnost organizmu a mohou sloužit např. jako nástroje při poznávání funkce organizmu (v tom se farmakologie spojuje s fyziologií, z níž pochází).
Laici si obvykle pletou farmakologii s farmacií, lékaři si většinou myslí, že farmakolog je chodící "Spofák" (tj někdo, kdo si do hlavy ukládá všechny informace o léčivech, které pak na požádání sděluje). Ve skutečnosti farmakologové především zkoumají, např. Jak tato látka působí? Dala by se použít k léčbě? Je bezpečná? Proč u tohoto pacienta nepůsobí? atd. Farmakologie zkoumá farmaka nejdříve preklinicky, např. na zvířatech (experimentální farmakologie), později u člověka (klinická farmakologie).
Nedivím se našim lékařům a studentům, že si myslí, že farmakolog je chodící "Spofák", protože tak nás a farmakologii z učebnice převážně vnímají. Kdyby se farmakologii věnovali postgraduálně a zajeli si na nějakou zahraniční farmakologickou konferenci, zjistili by, že třeba experimentální farmakologie je především objasňování mechanizmů účinku farmak na molekulární úrovni, poznávání humorálních mechanizmů chorob a hledání látek, které by to mohly ovlivnit. Byli by také překvapeni co je tam mladých farmakologů a jak je to živá a dynamická oblast. Díky této vitalitě a obrovským investicím firem do farmakologického výzkumu se tam objevují principiálně nové léky, které přinášejí průlom do léčby a o kterých tady my můžeme už jen referovat nebo je prodávat.
Co vlastně může váš farmakologický ústav dělat? Vyučujete, pořádáte konference -
Naději vkládám do mladých. Proto jsem byl rád, když jsem zjistil, že letos se začali postgraduálně věnovat farmakologii někteří naši pregraduální studenti, kteří u nás zazářili při zkoušce z farmakologie ve 4. ročníku (např. dr. Petráček - v SÚKLu, dr. Myslivec - na infekci na Bulovce, dr. Canová - u prof. Farghaliho na l. LF). Také v našem farmakologickém ústavu na 3. LF máme několik mladých nadějných začínajících farmakologů lékařů a mrzí mě, že kvůli personálním omezením musím další mladé lékaře odmítat (musím je posílat ke konkurenci). Také naše první absolventka postgraduální doktorské přípravy - dr. Podhorná (absolventka 3. LF UK) se už dobře uplatňuje , i když ne u nás, ale ve farmakologickém výzkumu u firmy Boehringer-Ingelheim v Německu, kam se přestěhovala.
Vyučujeme farmakologii hlavně budoucí lékaře - zato jsme placeni a tím jsme z úředního hlediska užiteční. Považujeme to za svoji první povinnost a baví nás to - na štěstí. Snažíme se uskutečňovat ("implementovat" jak se dnes říká) moderní problémově orientovanou výuku, to znamená učíme v souvislosti s ostatními obory, pokud možno na kazuistikách se stimulací studentů k vyhledávání informací, k diskusi a spolupráci. Ale o tom více při jiné příležitosti. Stejně tak nechci dnes mluvit o naší vědecké práci, které jinak věnujeme spoustu času, protože to je jiné široké téma, které by navíc zajímalo asi jen málo čtenářů VNR.
Vrátil bych se k uplatnění farmakologů. Farmakologové jsou zapotřebí v mnoha odvětvích, např. když se má u nás prodávat zahraniční léčivo, musí se zaregistrovat a někdo musí prostudovat materiály, zda je to léčivo skutečně bezpečné a účinné, a to musí být někdo, kdo tomu rozumí. Nebo je tu velká agenda nežádoucích účinků léčiv, která byla u nás kdysi dost rozvinutá. Laik neví o léčivech vůbec nic, nebo skoro nic. Normální člověk by se styděl, kdyby nevěděl, který skladatel složil jakou operu nebo kdy žil který náš král, ale považuje za normální, že nemá tušení o nejběžnějších léčivech, jaké mají účinky žádoucí i nežádoucí. Pak máte řadu nelékařských profesí, které s léky zacházejí, např. policie, soudy. A policisté a soudci, ti o tom také moc nevědí. Na Západě jsou dnes snahy, aby pacienti měli možnost se podstatně lépe informovat o zdraví a o léčivech, u nás to zatím není. Řekl bych tedy, že desetimilionový stát by měl mít experty, kteří lékům rozumí, a ne jenom lidi, kteří léky spotřebovávají nebo rozprodávají. To se nedá dělat bez účasti na vědě, výzkumu, farmakologii jako experimentálním a vědeckém oboru. Pak je tady oblast klinické farmakologie, která je u nás také značně poddimenzovaná ve srovnání s vyspělými zeměmi; když se podíváme např. na Německo, tam takřka při každém univerzitním farmakologickém ústavu je ještě oddělení nebo ústav klinické farmakologie.
Když lidé o lécích a léčivech málo vědí, stanou se tedy zřejmě spíš cílem masivních reklamních kampaní na různé léky - že pomohou od bolestí zad nebo nevím čeho. Nevidíte v tom také nebezpečí?
Ovšem reklamy mohou být pouze na léčiva, která jsou registrovaná, jejichž účinnost a bezpečnost je prověřována, ale i při tom by lidem prospělo, kdyby něco o tom věděli. Protože když máte například reklamu "kupujte si tento fantastický lék na bolest", pak si koupíte za sto korun totéž, co byste mohli mít za dvacetikorunu, jenže od českého výrobce. Když o tom nevíte, vyhodíte vlastně peníze, a přitom si myslíte, že to je něco úplně nového, zázračného (tento pocit ovšem zvyšuje léčebný efekt). Ten, kdo tomu rozumí, se takové reklamě pousměje, ovšem 99 % lidí to pochopitelně vědět nemůže.
Nemohou ale této reklamě podlehnout i lékaři při předepisování léků, protože přece jenom ordinace obcházejí různí dealeři a nabízejí zahraniční léky?
Pochopitelně i lékaři mohou být pod vlivem farmaceutických firem a vytvořit tomu určitou protiváhu je úkol pro širší lékařskou společnost - poskytnout lékařům k dispozici informace o léčivech nezávisle na firmách; např. v Británii mají tzv. British National Formulary, což je vlastně příručka o používání léčiv v lékařské praxi, kterou zaštiťuje Britská lékařská společnost a Královská farmaceutická společnost a která je vydávána 2x ročně v aktualizované verzi. U nás na firmách nezávislou informaci poskytují Farmakoterapeutické informace přikládané do Časopisu České lékařské komory (Tempus medicorum).
Málo peněz je všude, říkal jste, že v devadesátých letech zanikl úspěšný výzkumný ústav. Ale v té době se rozvinul na 3. LF UK váš ústav farmakologie?
To se myslím podařilo, alespoň si pochvaluji, že je na něm dost mladých lidí. Z našeho ústavu mám radost, i když je toho ještě moc, co by se mělo zlepšit nebo vybudovat a i když to vše bylo a bude jen za cenu velkého nasazení. Ale jinak se v české farmakologii řada věcí oslabila. Téměř vymizelo např. hlášení nežádoucích účinků léčiv mezi lékaři. Oslabila se klinická farmakologie, kde postupně zanikla některá pracoviště a kde došlo k zúžení záběru. Klinická farmakologie by také neměla být jen služka, která má přinášet peníze od firem za klinické zkoušení léčiv ale především obor, který má přispívat ke zlepšení farmakoterapie na základě metod klinické farmakologie, např. průzkumu předepisování léků z hlediska účelnosti, hospodárnosti, bezpečnosti. Takový průzkum může třeba ukázat, že bolest není někde dostatečně léčena (např. že opioidy se dávají v nízkých dávkách a dlouhých intervalech). Teď chceme být iniciativní směrem k naší fakultní vinohradské nemocnici. V nejbližší době chceme nabídnout všem našim kolegům ve FNKV Lékovou informační službu. Myslím, že špičková instituce, jakou je fakultní nemocnice, která poskytuje vrcholnou lékařskou péči, by měla mít i oddělení klinické farmakologie, které by jí akutně sloužilo. Bylo by to ku prospěchu pacientům a navíc by to mohlo být i finančně výhodné.
otázky kladla Mgr. M. Fleissigová